Naslouchejme, co říkají...

Že je mezilidská komunikace základem k dorozumívání a klíčem ke vztahům, už víme. Toužíme po tom, sdělovat si pocity, zážitky i informace. Sdílení informací by mělo přinést především nějakou hodnotu. Nezřídka se stává, že jsme jimi zahlceni a nevíme, jak s nimi nakládat. Ventil v podobě mluveného slova je někdy na škodu, zvlášť když je slov moc…

Zahlceni informacemi

Potřeba komunikovat a sdílet je přirozenou součástí mezilidských vztahů, můžeme si předávat informace, pochopit jeden druhého nebo něco společně prožívat. Současná doba díky internetu a sociálním sítím umožňuje tuto potřebu naplnit extrémně rychle. Otázkou je, do jaké míry se necháme zahltit a ovlivnit tím, co čteme, slyšíme a především, jaký to má vliv na naši psychickou pohodu. Obzvlášť děti a mladiství jsou snadným a citlivým terčem. Prostřednictvím informačních technologií jdou snadno naproti výzvám v nejrůznějších anketách, komunikačních trendech a preferována je rychlá interakce. Ta však často vede k roztěkanosti a nesoustředěnosti, protože na nás neustále cinkají a bzučí zařízení, která se hlásí o pozornost. Do určité míry nás to baví, současně jsme ale v pasti. Nestíháme přijímat, reagovat, hodnota včerejšího sdělení se dnes ztrácí v záplavě jiných. Někdy nás frustruje, že si nepamatujeme, co to kdo vlastně psal a říkal včera…  

Když mozek vypne

Všichni jsme příjemci i vysílači informací, jen každý z nás má jinou schopnost je třídit, zpracovávat a uchovávat. Kromě jiných faktorů záleží především na věku a míře zralosti centrální nervové soustavy a na momentálním psychickém rozpoložení. Pro všechny ale platí, že v určitém stavu přetížení mozek „vypne“ a není schopen nějakou dobu vědomě přijímat další informace. Vzpomeňte na situaci, například ve škole, na nějaké přednášce nebo pracovní poradě, kdy jste přestali vnímat, co mluvčí sděluje. Důvodem mohl být nezajímavý či nesrozumitelný obsah, psychická či fyzická únava, ale i přemíra informací. V tu chvíli jsme nechtěli a ani nebyli schopni nic dalšího vstřebávat.  Přesto nás to neodradí a zakrátko se opět dobrovolně ponořujeme do moře informací. Proč?

Kdo ví, udává tón

Protože se necítíme dobře, když něco nevíme. Ze školních let si pamatujeme, že když jsme něco nevěděli, byli jsme potrestáni (špatnou známkou, kritikou nebo posměchem). Ani v  dospělém věku se nevědomost nevyplácí – kdo nemá povědomí o tom, co se děje, a nemá ty správné informace  - nedokáže se správně rozhodnout. Ten, kdo se nedokáže rozhodovat, selhává, nemůže být lídrem, autoritou či jakoukoli v našich očích respektu hodnou personou. Kdo ví a rozhoduje, má hlavní slovo. Mít slovo znamená mluvit. Promlouvat k někomu o něčem (i kdyby šlo o triviální věc) dává pocit důležitosti. Ten z psychologického hlediska souvisí s naší sebehodnotou, o jejíž potvrzení celoživotně usilujeme. Proto raději mluvíme, než nasloucháme.

Mluvíme až příliš

Sledování a naslouchání může evokovat pocit, že jsem v pasivní roli. Vyprávění či argumentování naopak signalizuje, že jsem v tu chvíli aktivní. Pokud jsem extrovertní a temperamentní typ, získávám mluvením energii, navíc držím v rukou pomyslné otěže, které mi dávají pocit moci. Touha prosadit se je do určité míry přirozená, snaha mít v komunikaci převahu za každou cenu je ale v osobních i pracovních vztazích kontraproduktivní. Teze, že si lidi získáme na svou stranu, když budeme přesvědčiví, může posílit domněnku, že musíme mluvit. Často se tak stává, že mluvíme až příliš. Informacemi zahlcený posluchač (kolega, kamarád, partner), který nemá možnost reagovat, upadá do stavů únavy, sklíčenosti až apatie. Dalšímu střetu se podvědomě i vědomě vyhýbá.   

Mlčeti zlato

Jinou skupinou jsou spíše introvertní jedinci, kteří nemají tak silnou potřebu sdělovat své pocity, postoje a názory. Zdánlivě jsou submisivní, nicméně jejich schopnost a ochota naslouchat ve výsledku znamená, že svou sílu a důstojnost neztrácejí. Naopak! Získávají čas na utřídění si myšlenek, na formulaci správných otázek a na pozorování nonverbálních projevů mluvčího. Reagují méně často, místo neklidu vnášejí do rozhovoru strukturu a svým soustředěním se na obsah předkládají smysluplné návrhy i závěry. Jde zpravidla o empatické osoby s vyšší mírou emoční inteligence. Působí důvěryhodněji a klidněji, jsou proto více vyhledávaní a oblíbení, než „mluvkové.“

Umění naslouchat  

Psychoterapeutka Christina Stein, Ph.D. a Brian Tracy uvádějí, že když mluvčí vidí, že mu druhý naslouchá, dochází u něj k měřitelným změnám – zvýší se mu tepová frekvence a mozek začne uvolňovat endorfiny („hormony štěstí“).

  • Čím víc se naučíte naslouchat druhým, když mluví, tím vás budou mít raději, budu vám víc věřit a budou přístupnější vašemu vlivu.
  • Vůdčí, oblíbení a efektivní lidé se vyznačují tím, že jsou dobrými posluchači.
  • Nejoblíbenější a nejrespektovanější lidé jsou zcela dokonalí v bedlivém naslouchání ostatním.

Výše zmíněné teze doplňují autoři v publikaci „Věřte tomu a dosáhnete toho“, těmito zásadami:

1. Poslouchejte pozorně a mluvčího nepřerušujte

2. Před odpovědí udělejte pauzu

3. Pokládejte otázky pro ujasnění

4. Parafrázujte, co druhý řekl

I když máte zažitý nějaký komunikační styl, zkuste někdy postupovat podle těchto bodů. Znamená to poslouchat, přikyvovat, tvářit se souhlasně, nepřerušovat a nekomentovat. Před odpovědí udělejte krátkou pauzu. Dáváte tím mluvčímu najevo, že pečlivě promýšlíte, co řekl a že jsou jeho slova pro vás důležitá, tím pádem je pro vás důležitý on. Tím, že se nebudete snažit co nejrychleji reagovat, získáte prostor pro vyhodnocení, co zaznělo mezi řádky i co vlastně vůbec řečeno nebylo. V obsahu sdělení tak můžete snáze objevit hlubší smysl. Velmi vhodné je položit doplňující otázku. Nejen že tím stvrzujete opravdový zájem, ale také určujete směr konverzace. Vlastními slovy závěrem shrňte, co bylo řečeno. Upokojíte tím niterní touhu člověka, být pochopen a získáte důvěru. Teprve až vám dá mluvčí najevo, že jste tématu správně porozuměli, sdělte svůj úhel pohledu.

Ovládat umění naslouchat a komunikace jako takové je znakem silné a vyzrálé osobnosti. Není pro ni důležité za každou cenu bojovat o slovo, netouží o to mít převahu, pravdu a „zvítězit“ tím, že prosadí své argumenty. Naopak, její snahou je dát druhé straně najevo, že je rovnocenným partnerem, dosáhnout vzájemného pochopení a pocitu oboustranné spokojenosti. 

Schopnost naslouchat začíná v útlém věku. Jak učit komunikačním dovednostem děti?

  • Ctěte dětem pohádky

Když nejsou rozptýleny obrazem a zvukem z elektronických přístrojů, soustředí se na mluvené slovo a zároveň rozvíjí svou vlastní fantazii. Zvyšuje se jejich schopnost naslouchat a vnímat, co druzí říkají.  Naučí se setrvat v pozici naslouchajícího v očekávání, že se dozví pointu.  

  • Buďte jim příkladem

Věnujte jim pozornost, nechte je domluvit, a teprve až se jistíte, že řekly, co potřebovaly, reagujete.  Tím, že se zajímáte o jejich svět, formujete jejich sebevědomí a zároveň obohacujete váš vzájemný vztah. Základy rodinné komunikace na bázi slušnosti, zájmu a respektu jsou nenahraditelným vkladem pro jejich budoucí sociální vazby.

  • Buďte trpěliví

Komunikační dovednosti vyžadují trénink a čas. Nespěchejte a nesnažte se uhádnout, co chtějí vyjádřit a mluvit (doříkávat věty) za ně. Mohou pocítit tlak a napětí. V budoucnu pak mohou být v konverzaci příliš rychlé a hovorné, anebo se ze strachu z toho, že se nevyjádří dostatečně rychle a výstižně, uchýlí k mlčení.

  • Udržujte oční kontakt

Model „povídej -poslouchám tě“, přičemž zároveň vaříte, uklízíte nebo koukáte do mobilu, elimininujte na minimum. Snažte se najít chvilky, kdy si budete s dítětem povídat tak, že nebudete dělat nic jiného, než ho poslouchat a sledovat jeho oči a mimiku. Posílíte vzájemnou důvěru a učíte ho schopnosti věnovat druhému čas a pozornost. 

Charlotte Benátská