S partnerem se skoro na všem skvěle domluvíme, ale na 2 místech vázne komunikace. Často odjíždí pracovně mimo domov, nepotřebuje být v kontaktu, nepotřebuje sdílet svůj svět a vědět, jak se daří mně. To mi velmi chybí - cítím se nemilovaná, bez jeho zájmu, tedy pro něho nedůležitá. Chybí mi jeho starostlivost, zda jsem v pořádku. Zeptá se za den třeba na jednu provozní věc a stačí mu fakt, že jsem odepsala. Jakoby se odstřihl. Nepotřebuji, aby řešil mé problémy, ale chtěla bych mít partnera jako prvního, komu budu říkat, co prožívám. S bývalou ženou mu prý vyhovovalo nebýt v kontaktu a vše si říci, až když se vidí - ale to už je přeci ke sdílení jen polovina zážitků a chybí v nich ty emoce, které cítíme v ten den...

Druhý problém je, při jakékoliv nepohodě nemluví téměř vůbec. Mlčí, nediskutuje, je naprosto klidný-až apatický. Trpělivě mlčí a čeká, až se vypovídám. Jenže já potřebuji komunikaci. Potřebuji slyšet jak tu situaci vidí on, co jemu vadí, potřebuji zjistit v jakém bodě pro koho nepohoda vznikla a poučit se na příště. On nechce slyšet nic, chce mít jen brzy po nepohodě a mít klid. Čím víc mlčí, tím víc se mnou cloumají emoce!

Velmi se snažím v obojím přizpůsobit jemu. Ale jednak to moc nejde. A pak si myslím, že je skutečně důležité, jak komunikovat ve dnech vztahu na dálku a neztratit vzájemné propojení, tak při konfliktu vykomunikovat v čem je zakopaný pes a domluvit se, co dělat jinak... Ale když nemluví? Po mém vysvětlení proč je co pro mě důležité, jak se v ten moment cítím, mi on slíbí, že bude mluvit víc - aby měl brzy zas klid...Já s tím mám problém, ale on v tom problém nevidí.

Moc děkuji, Míša

Dobrý den,

souhlasím, že komunikace je základnou vztahu. Partnerův návyk z minulosti je silnější než jeho vůle. V momentech separace se plně soustředí na sebe a svůj profesní svět.

Určitě to nedělá schválně, jsem si jista, že v srdci je s Vámi stále propojený, ale takto to zkrátka má, je to pro něj jednoduché řešení. Muži nesnáší komplikovaná řešení, raději volí přímou, jednoduchou cestu. Záleží samozřejmě i na nátuře každého jedince. Partnerovi to vyhovuje. Tady si myslím, že byste mohla „ustoupit“ v tom smyslu, že nemusí denně mimo domov pravidelně hlásit, informovat, psát si. Muži často přemýšlejí ve stylu – kdyby bylo něco důležitého, tak zareaguji. Vypisovat si o pocitech a o tom, kdo co dělal, není jejich šálek kávy. Rozumím Vám, chcete vnímat muže jako parťáka každý den, ale mnohem důležitější je vědět, že Vás má rád a kdybyste potřebovala, sedne na koně a přijede Vás zachránit…

V čem s Vámi plně zajedno, je přímá konfrontace v případě sporných témat, otevřený rozhovor o věcech, které chceme změnit nebo kde dochází k nedorozumění. Tady nelze strkat hlavu do písku. Je možné, že jeho bývalá žena byla emotivní, konfliktní typ ženy a rozhovory s ní má v sobě pod kůží jako únavné a zatěžující. Podvědomě pak „vypíná“, když se blíží moment napětí, je jakoby paralyzován, a nemůže jinak, než se stáhnout a čekat, až se bouře (emoce) přežene.

Pomůže, když bude vnímat, že má dostatek prostoru se vyjádřit. Ženy jsou někdy netrpělivé, skáčou z tématu a téma, vyčítají a zahltí muže tolika informacemi, že se v tom muž ztratí a pak vlastně neví, co se po něm chce. Konkrétně: popište co nejstručněji, o co jde, a položte otázky: Co si o tom myslíš? Rozumíš mi? Co mohu udělat pro to, aby to bylo jinak?

Tip: položte jednu, max. 2 otázky, pak ho nechte přemýšlet, pozorně mu naslouchejte, klidně spolu i chvíli mlčte. Když něco řekne, nechte ho domluvit. Je to zdánlivě triviální, ale právě v těchto momentech dochází k tenzi (vnitřnímu napětí) na obou stranách. Ženy předkládají rychlé protiargumenty, vyvracejí to, co muž řekl, dávají emotivně najevo nesouhlas, v důsledku toho pak muž rezignuje - zmlkne, anebo odejde.

Aby se muž uvolnil a dokázal reagovat, potřebuje vnímat, že ho plně vnímáte a přijímáte. I s jeho chybami a „nesprávným přístupem“ k věci. Zvolte laskavý přístup. Místo výčitky řekněte, že by Vám zpráva od něj v době, kdy je mimo domov, udělala radost. Uvidíte, že vaše komunikace získá jinou dimenzi. Chce to samozřejmě trpělivost a čas.

Mgr. Charlotte Benátská