• ~ Seminář a beseda: Partnerský vztah a komunikace
  • Poradna

    Zpět do poradny

    Dotaz od uživatele Lenka

    Dobrý den, milá paní Charlotte,

    velice ráda bych se Vás zeptala na Váš názor. Již devět let jsem ve vztahu s o osm let mladším mužem. Myslím, že se máme oba moc rádi. Máme šestiletého syna. Já mám ještě dvě odrostlé dcery z prvního manželství. (23 let, na VŠ a 18, na gymnáziu). Stále nežijeme s přítelem společně. Mně to trápí. Jsem vlastně na chlapce sama,on mi pomůže jen ráno ho odvést do školky. On si myslí, že je dobrým otcem, protože když s ním je, hraje si s ním. Prý jeho otec nikdy nic takového nedělal. Prý i páry, co jsou spolu, se nemají tak rádi jako my.... Prijde mi to všechno jako výmluva. Na mou otázku, proč nejsme spolu, říká, že jsem to nechtěla kvůli svým dcerám. Je to z části pravda, nechtěla jsem,aby mladší dcera měnila školu. Ovšem my s malým za ním nesmíme přijít ani na delší návštěvu, nebo tam přespat. Vždy je důvod proč ne - nepořádek, nevytopeny dům, není vybavení... Naposledy jsem pohrozila, že si tam zrušíme trvalé bydliště. Odpovědí mi bylo, že si musí vše rozmyslet, odpočinout si ode mne ( vztah více méně jen založený na pravidelném telefonování a převzetí syna ze školky). Prosila jsem o pomoc jeho matku, která bydlí na jednom dvoře s ním. Řekla mi, že mu téměř ve čtyřicet letech nemůže říkat,co má dělat. Ještě jedna podle mne podstatná informace, přítel je závislý na marihuaně, já to neschvaluji. O syna se bojím. Nechci,aby byl bez otce. Ráda bych, abychom tvořili sporadanou rodinu. Proč to nejde? Co dělám špatně?

    Předem mockrát děkuji za odpověď.

    S pozdravem

    Lenka Fejtová

    Odpověď od Charlotte

    Dobrý den, Lenko,

    s přítelem nežijete ve společné domácnosti hodně dlouho, je možné, že na začátku o to stál, ale Vy jste upřednostnila dcery, je dost možné, že se cítil na vedlejší koleji. Přizpůsobil se režimu, který jste nastavila, a našel si v tom své výhody. V současné době mu to vyhovuje tak, jak to je. Lidově řečeno: Má svůj klid a nechce, aby mu ho nikdo narušoval.

    Rozumím tomu, že Vám to nevyhovuje, dcery už jsou samostatné a na péči o syna byste se ráda podílela a vedla spokojený partnerský život. Zakopaný pes bude v tom, že jste si blízcí a vzdálení zároveň, partner se zkrátka v určitém smyslu „odpojil“.

    Partner bude pravděpodobně volnomyšlenkářský typ, takoví mají rádi svobodu…Možná že stále hledá sám sebe, necítí se ukotvený, otázkou je, zda se ochoten a schopen nabídnout stabilní zázemí a zabezpečení Vám a všem dětem. Jeho klíčovým tématem bude otázka jistoty, společné bydlení znamená změnu a nejistotu (bude nám to fungovat?) a ze změny má s nejvyšší pravděpodobností strach.  

    Ptáte se, co děláte špatně. Na to mám příliš málo informací, abych mohla konkrétně odpovědět. A také neznám úhel pohledu druhé strany, ten je pro řešení vztahových problémů neméně důležitý.

    Syn otce vídá, otec o něj jeví zájem, což je dobře. To, že to není takové, jaké byste si představovala, neznamená, že syn nějak výrazně strádá. Na nepřítomnost otce si zvyknul. Důležité je, abyste mu neříkala, že to takto není dobré, že to chcete jinak, ale táta nechce… Děti jsou pak úzkostné, cítí nespokojenost matky a dokonce mají pocit, že za to nějak mohou ony, pozor tedy na slova a vlastní frustrace, které leckdy přenášíme na děti.

    Pomohlo by Vám, kdybyste se vrátila do minulosti, získala odpovědi na to, proč s Vámi muži nemohou nebo nechtějí žít. Často za tím bývají mentální vzorce, které jsme získali v původních rodinách. Jde o podvědomé programy, které si neuvědomujeme, ale žijeme je. Inteligence ani síla vůle je sama o sobě nezmění. Je vhled do sebe sama, do svých emocí a pocitů, které vnímáme v určitých situacích. Ty situace se leckdy opakují. Je proto důležité nejprve pochopit - co se mi děje, získat odpověď na to - proč se mi to děje a následně vědět, co s tím mohu dělat.  

    Pokud byste uvítala konzultaci na téma sebepoznání, ozvěte se mi, pokud jste zdaleka, můžeme se spojit přes Skype.

    S pozdravem

    Charlotte Benátská